Bílá princezna
Jak jsem již upozornil ve Víkendové nabídce, v “mém“ údolí se objevila bílá káně. Taková věc se nestává často, i když prý to není zas příliš veliká vzácnost. Ale srdce každého fotografa – ornitologa poskočí radostí když ji uvidí, na to vemte jed (hlavně ne ten karbofuran :-)
Přestože lokalita, ve které se měla podle zaručených informací pohybovat, je poměrně rozlehlá - uvidíte ji a na první pohled bezpečně rozpoznáte.
Velká bílá víla, tak tichá a klidná, téměř hodinu seděla pod horizontem, kde jsem ji vyhlížel. Věděla o mně, samozřejmě, já však o ní ne. Mám pocit, že i těch pár nuzných snímků, co mě nechala pak udělat z dálky a téměř za tmy, byla jen její dobrá vůle. Nebo snad slitování ? Nevím. Každopádně jsem se do ní na první pohled zamiloval.
Ráno jsem se nemohl dočkat a přes celkem vydatný déšť a silný vítr jsem ještě za tmy spěchal za svou bílou princeznou do předem připraveného chatrného krytu pod starou jabloní. Ve svých představách jsem ji měl nádherně namalovánu : jak se jí drobné krůpěje vody kutálí po bělostném peří a ze zobáku ji odkapává třpytivý diamant deště, aby pak tu všechnu mokrou nádheru jediným mocným zamáváním křídel ze sebe setřásla a rozstříkla kolem jako stříbrnou auru světla. Zkřehlými prsty jsem neustále ladil fotoaparát, abych byl připravený na ten správný okamžik… Byl to také celé tři hodiny jediný pohyb, který jsem si dovolil udělat. Jak to tak v životě bývá, moje nadšení ale začalo pomalu opadávat a ze ztuhlých údů se spolu s krví vytratila i z hlavy představa o vysněné fotce.
Co se však vrátilo, byla touha po cigaretě a horké kávě. Byl jsem na kost promočený a ona nikde. „Vzdávám to“ říkám si, a balím. Neměl jsem prostě svůj den. Vykročil jsem přes pastvinu, abych si zkrátil cestu k autu. Nejdříve jsem dostal ránu od ohradníku, když jsem ho překračoval. Ano, přesně do míst, kde to muži opravdu dost cítí. Jak jsem vykřikl, začaly ke mně rychle sbíhat krávy, protože nejspíš měly pocit, že řvu na ně. Zrychlil jsem svůj krok, ale odkrvené nohy mě moc neposlouchaly a šestikoule se stativem na rameni těžkla každým krokem. Krávy ale můj kvapík přes “jejich“ louku vzaly jako výzvu a vzdálenost mezi námi na můj vkus zbytečně rychle likvidovaly. No, hlavička mi pěkně drndala, když jsem dobíhal k autu, přes drát ohradníku jsem se přenesl jako Šebrle přímo ukázkově a být tam někdo s foťákem, tak stejně nic nevyfotí, protože se bude tak řehtat, že by to beztak žádný stabilizátor nepobral.
A jestli se smála i moje bílá princezna ? Nejspíš ano, určitě seděla někde blízko a celou dobu mě pozorovala. Vím, že ona mi dovolí jen to, co sama bude chtít, bylo by naivní si myslet, že o mně neví. Teď už ale nemohu povolit, nezbývá jí asi moc času, je spousta “lidí“, kterým by se líbila vycpaná v obýváku.
