Den poté
Minulý týden obývala Kovárnu skupinka kamarádů a výborných fotografů z Valašska. Jak moc se celý rok těšili na krásnou dovolenou, tak nelítostně jim Šumava ukázala svou drsnou tvář. Nekonečné lijáky sice střídaly světlé chvilky zalité sluncem, ale to asi jen proto, aby nás vylákaly ven a vzápětí nás nechaly opět promočit až na kost. Ale i tak se jim podařilo vytvořit několik výborných snímků a budou-li svolní, budu je tady prezentovat ve speciálním článku.
Tedy den poté, co valašští kamarádi odjeli a konečně nepršelo, vyrazil jsem s nahrávkou do lesa i já. Měl jsem celkem štěstí, na připravenou nahrávku nejlépe reagovaly sýkory parukářky, až jsem byl překvapen jejich rychlostí - klasika- ani jsem se nestačil řádně ukrýt pod maskovací šálou. Chystal jsem se na ně už dlouho, ale teprve teď se celkem zadařilo, posuďte sami :
Sýkora parukářka
Sýkora parukářka
Je to drobný, mezi lidmi méně známý pěvec. Obývá především souvislejší jehličnaté lesy, tudíž příležitost ji pozorovat někde v blízkých sídlištích prakticky nenastává. Sýkora parukářka představuje jeden ze symbolů hor. Nehnízdí sice jenom v horských smrkových lesích, ale při hnízdění vystupuje až 1700 metrů vysoko. Tehdy ji taky můžeme slyšet častěji zpívat. Zpěvem vyznačují samečci svá hnízdní teritoria, tedy okrsky, které obhajují před jinými samečky svého druhu. Hnízdí jednotlivě, což znamená, že hnízdící páry zachovávají mezi sebou jisté rozestupy. Kromě zpěvu se však tyto sýkorky prezentují před ostatními případnými hnízdícími konkurenty i nezvyklým zbarvením a tvarem hlavy, což v tomto případě funguje jako optický signál s distančním významem. I tento mechanismus pomáhá zajistit rozptyl párů a jejich optimální hustotu v přírodě.
Sýkora parukářka
Zatímco je celé drobné tělíčko sýkorky zbarvené nevýrazně šedohnědě se světlejším šedobělavým bříškem, tak hlavička je naopak nápadně bílá. Navíc jsou na bílé hlavičce kontrastní černé proužky a pod zobáčkem ještě výrazná černá skvrna. Nápadné zbarvení hlavy je umocněno i tvarově. Parukářka má na temeni nápadnou a velmi zřetelnou chocholku, tvořenou černými, bíle lemovanými pery. Hrčivým hláskem, znějícím asi jako hrrr hrrr, se parukářky ozývají hodně často a téměř vždy ve spojitosti s nějakým vzrušením. Při vzrušení rovněž rozevírají chocholku, takže případný pozorovatel se má skutečně nač dívat.
Parukářky hnízdí v již existujících dutinách stromů, obvykle nevysoko nad zemí. To znamená, že jen zřídka si samy dutinu ve ztrouchnivělém dřevě vydlabávají a rovněž zřídka hnízdí v budkách, nebo v hnízdech např. střízlíků, veverek, či velkých obratlovců. Živí se především drobným hmyzem, ale pojídají např. i semena jehličnatých stromů. Na zimu neodlétají do teplých krajin. Jsou stálé a na rozdíl od doby hnízdění se sdružují do hejn s ostatními druhy sýkor, v nichž se pravděpodobně drží v párech. Sýkora parukářka je atraktivní drobný ptáček. Téměř neustálým pohybem a častými hlasovými projevy oživuje někdy až velmi tiché, jakoby smutné a zamyšlené šumavské lesy.
