Jak si přichřástat chřástala.
Tak se mi konečně podařilo na nahrávku přilákat chřástala polního. Ale jak!
Byl to takový typický šumavský den, chvíli bylo krásně slunečno a během okamžiku zase lilo jako z konve. Zlověstná mračna se těžce posouvala po obloze, do nich ze všech stran šlehaly blesky a nad nad Žlebským vrchem celou tu scenérii propalovalo slunce. Když v tom se do toho ozvalo známé : „rerrp – rerrp“, rerrp – rerrp !, něco jako když jezdíte hřebenem po krabičce od cédéčka…
Chřástal polní
To by chtělo zkusit štěstí - asi tam…, za tím dřevníkem - říkám si a trochu lituji, že jsem v těch místech nestihl posekat trávník. Kdyby náhodou vypochodoval ven z vysoké trávy, stěží mu bude vidět hlava, ale co...zkusím to. Rychle stavím stativ s fotoaparátem a pouštím už před rokem připravenou nahrávku. Trochu ho šetřím, vyškolen od hýlů rudých už vím, že méně je někdy více, diskotéku občas přeruším a dávám mu čas na reakci. Několikrát mi chřástnul, já zatím v klidu udělal několik pokusných snímků a ladil si fotoaparát.
Chřástal polní ve svém postoji při volání.
Zase se na chvilku nad mraky vyhouplo slunce, pořád jsem nebyl spokojený s nastavením když najednou : „rerrp – rerrp ! rerrp – rerrp !“ a stál mi přímo před objektivem! Nádherný sameček! V duchu jsem si nadával, proč jsem nepoužil jen objektiv 400/5,6 protože jestli udělá ještě dva kroky, tak mi uteče z nejmenší zaostřovací vzdálenosti mého šestikila, což je asi 5,5m a znamenalo by to jediné - konec s focením. Tak jsem se zachoval čistě pragmaticky (lepší vrabec v hrsti – tedy chřástal na kartě, nežli holub na střeše) a pokropil jsem ho několika krátkými dávkami. Kupodivu ho to vůbec nerozhodilo, ale právě naopak – udělal těch pár nešťastných kroků ke mně a potvrdilo se přesně to, co mi vyprávěl můj přítel Lumír - mimochodem výborný a uznávaný ornitolog - že viděl chodit chřástala přímo po magnetofonu s nahrávkou! Fotit jsem se teď už nesnažil, jen jsem ho pozoroval. Byl asi pěkně vytočený, pořád na mě křičel, ačkoli jsem už nahrávku vypnul. Vůbec se mě nebál, ale musel mě vidět, byl jsem od něj vzdálen pouhé dva metry, schoulený jen za notně “řidkou“ maskovací sítí.
Pak se najednou uklidnil, otočil se a přikrčen odběhl zpět. Párkrát sice ještě na mojí muziku zareagoval, ale to už neopustil bezpečí vysoké trávy. Byl jsem překvapen, jak se dokáže běhat mezi stébly tak, že se sotva hýbaly. Takhle ho pravděpodobně můžete spatřit :
