Když se noc mění v den
Znáte ten okamžik, když se probouzí den? Není to dlouhá chvíle. Přichází těsně před tím, než vycházející slunce olemuje obzor stříbrnou nití a chladnou čerň tmy odvane do modra zbarvené první světlo dne. Tu změnu může ohlásit třeba jen krátký poryv větru, jiná vůně, či zvuk. V takové chvíli zavřete oči, zatajte dech a zbystřete smysly – mohlo by se vám stát, že zažijete něco opravdu nevšedního ...
Asi mě přemohl spánek - seděl jsem ve svém nepříliš prostorném krytu už přes tři hodiny a stativ s objektivem, nasměrovaným na jelení újediště, ještě více bránil pohodlnějšímu čekání na další mou vysněnou fotku: detail hlavy majestátního jelena s namrzlými chlupy okolo jeho nozder, mohutné paroží a hříva, to vše na pozadí ojíněného vltavského luhu, prosvětleného sněhem a prvními paprsky svítání. Zavřel jsem oči a na víčkách se na okamžik objevil negativ obrazu, na který jsem upřeně hleděl – sněhová pláň zčernala a tmavý les byl bílý. Taky se vám to někdy stává?
Najednou se mi v mém snění zjevilo něco opravdu zvláštního – byl to jelen s červenou ptačí hlavou a dlouhým zobákem, byl velký asi jako strom, stál na zadních nohách jako člověk a naléhavě ke mně mluvil … a probudil jsem se. Upírám ospalé oči před sebe. Výr dál vytrvale hladil tmu svým sametovým houkáním. Předtím nehybné, černé stíny byly jinde. Tohle už není sen! Ticho protnul zvuk – ano, to se jelení paroží dotklo větve stromu a pak mi krátký, slabý vánek přinesl ten typický pach vysoké zvěře. Jako přízraky se vynořovaly z nízkého lesa další a další stíny. Přibližovaly se a shromažďovaly zhruba dvacet metrů přede mnou. Fotit nemělo smysl, stěží jsem rozeznával jejich siluety. Pak už jsem spíše sluchem a ostatními smysly vnímal blízkou přítomnost zhruba dvaceti kusů vysoké zvěře, křupání sněhu pod kopýtky a jejich tiché, tlumené odfrkování.
Ještě než se rozednilo, bylo po všem a všichni, opět jako duchové, během krátké chvíle zase zmizeli.
Svítá, říkám si a marně se snažím prokřehlé údy prohřát protahováním a zatínáním svalů na svém těle … a tu se ozvalo zvláštní, škrabavé poskakování po vnější stěně mého krytu. Ztuhnul jsem, blížilo se to opatrně k mému průzoru – asi jsem ani nedýchal a přemýšlel, co to může být. Kdybych natáhl ruku, konečky prstů bych se dotýkal malého okýnka, které mě od tajemného návštěvníka dělilo. A najednou se v něm objevil nádherný sameček žluny zelené, s červenou hlavou a dlouhým zobákem! Několik vteřin jsme na sebe nehybně zírali … Vždyť my dva jsme se vlastně dnes už viděli - napadá mě a šeptám mu: „Děkuju Ti za to dnešní ráno.“ Pak odletěl.
A svítání obtáhlo mraky nad Šumavou štětcem s růžovou barvou.
