Proč můžeme zároveň chtít i nechtít?
Jde to vůbec? Ale ano. Vezměme si pro příklad tuto situaci : Před Kovárnou na verandě, přímo nad místem, kde si rád vychutnávám svou kávu a cigaretku, si postavil chatrné hnízdo lejsek šedý. Zajásal jsem, ale zároveň si uvědomil, že zvolil asi nejfrekventovanější část domu – nad vstupními dveřmi do domu nebude příliš klidno. Hosty v domě (naštěstí mou rodinu), jsem poprosil, aby se pokusili zbytečně nerušit lejsčí hnízdění, pokud to vůbec bude možné. Kupodivu i po jejich odjezdu lejsek vytrval a na hnízdě dokonce přibyla k prvním dvěma další dvě nová vajíčka.
Byl tu víkend.
Přijel jsem, zaplul do domu i s bagáží tak rychle, jak jen to bylo možné. Lejsek venku, já uvnitř. Koukám si na ruce – sestavují foťák a montují šestikouli na stativ. Chtěl bych si ho vyfotit, ale nechtěl bych ho příliš rušit, cítil jsem se jako vězeň ve vlastním domě. Vyšel jsem tedy ven garáží, obešel dům a vklouzl do auta před domem v naději, že vypozoruji kde sameček odsedá, tam ho z úkrytu vyfotím a půjdu konečně řezat a štípat tu hromadu dřeva na topení. Po hodině marného čekání jsem to vzdal – lejsek se pokaždé objevil jak duch, vždy jinde a bez otálení zaletěl rovnou na hnízdo. Tak jinak. Zpátky do domu, otevřel jsem okno pod hnízdem směrem na protější smrk a čekal … Nic. Popadl jsem reproduktory a začal mu pouštět tu “jeho písničku“… opět nic. Občas proletěl. Fakt jsem chtěl jen udělat tu fotku a jít si po svém, po dalších dvou hodinách mě už to marné šaškování pomalu přestávalo bavit, tolik práce jsem už mohl mít za sebou. Až po dlouhé době jsem v zoufalství nechal běžet MP 3 přehrávač se všemi zvuky, které v seznamu následovaly a přidal “volume doprava“. Jako šílenec, tak jsem si připadal – fotku jsem moc chtěl, kam se poděla ta potřebná opatrnost u hnízda?! Při hlasu kukačky začali lejsci vzrušeně poletovat a konečně dosedli na smrček, udělal jsem třikrát cvak a bylo. To jsem ještě nevěděl, co mě čeká.
Dušička měla pokoj, šel jsem si po své práci. Večer jsem se přikradl z druhé strany tak, abych viděl na hnízdo. Nic. Obyčejně při vyrušení samička hnízdo opustila, ale po pár minutách už opět “kolibříkovala“ v blízkosti a rychle se vrátila zahřívat svůj křehký poklad. Tentokrát ticho po pěšině. Po celou další hodinu netrpělivého vyhlížení za oknem jsem je vůbec nespatřil. Aby to ještě nebylo všechno, na západní verandě ležela mrtvá pěnička a vypadala, jako by spala … co se to děje? Co má tohle znamenat?
Není divu, že se dostavily výčitky, nenálada a samozřejmě otázky : Proč jsem dnes tu fotku tak moc chtěl? Proč jsem ho donutil tím křikem z reproduktorů opustit hnízdo? Vždyť by bylo ještě dost času – třeba za týden, až se vylíhnou mladí. Proč? Co člověka přinutí dělat věci, o kterých někde uvnitř ví, že nejsou úplně košer? Snad touha si něco přivlastnit – okamžik, pocit, fotku ? Co s ní? Až se na ni podívám, řeknu si – jo fajn, stála čtyři životy, hezká, viď?! Možná je Chtění tak silné právě skrze to Nenaplněné očekávání, ale jen do chvíle, kdy dosáhneme svého. Pak přijde velmi krátký a příjemný pocit (vítězství?), zanedlouho pak zažijeme pád do hlubin reálného uvažování s uvědoměním si všech důsledků svého počínání.
Abych neunavoval zdlouhavým povídáním o ničem. Lejsek se před setměním vrátil. Dal mi pěknou lekci a pořádně za vyučenou, takový malý tvoreček! Ale ulevilo se mi a v duchu jsem mu poděkoval. Na podzim odletí a zbyde zase jen vzpomínka.
Co z toho plyne pro nás? Že pořád budeme stát před volbou - co chtít a co ne. Abychom kolem sebe dokázali včas věci rozlišovat a uměli přijímat to, co je dobré. Ale ne víc! Důležité je asi dobře vědět, co nesmíme. Co hlavně, pamatovat si to pro příště (i když si myslím, že nás to pořád bude zkoušet, jsme jako děti).
Večer napíšu za trest stokrát na tabuli : UŽ NIKDY NEBUDU RUŠIT PTÁKY NA HNÍZDĚ.
Posílám to dál.
