Rendez-vous s bílou paní
To, nač jsem se tolik těšil a co stále nepřicházelo, se konečně stalo skutečností- naše první rande. Byl to její vrozený ostych, který jí bránil se ke mně přiblížit natolik, aby se necítila ohrožena? Nebo se jen konečně slitovala nad mým zarputilým snažením? Nevím, ale myslím si, že ji moje chování přesvědčilo o tom, že se tady určitě jedná o něco jiného a že nemůže být tak krutá a nechávat mě nadále v trýznivé nejistotě a marném očekávání. Celý týden jsem jí zanechával výživné a voňavé pozornosti na místě našeho posledního setkání. Žil jsem v naději, že ji opět uvidím a doufal, že to ví a moje vzkazy “nečte“ někdo jiný ( třeba lišky, nebo všudypřítomné straky).
Bylo to v neděli odpoledne. Vítr hnal mraky plné deště a sněhu nízko nad hlavou. Horizont byl jen na dotyk vzdálený, plný rozpálených podzimních barev a nad ním se zdvihal s vrcholy v oblacích sněhem pokrytý tmavomodrý svět Smrčiny a Plechého. Vůně spadaného listí, zetlelé trávy a vlhké země se mísila s chladným, až ostrým větrem…je tohle dech Šumavy?
Přišel jsem na schůzku raději dřív, aby nemusela čekat. V duchu jsem si sliboval, že budu opatrný, nebudu na ni naléhat a jediné co chci, je být s ní a zvěčnit její přítomnost. Chvěl jsem se jako studentík před první schůzkou a opravdu nevím, jestli to skutečně bylo jen tou zimou. 
A najednou jsem ji spatřil. Byla krásná – a jako vždy celá v bílém. Vůbec nevím proč mi její šat připadal jako svatební. Uschlá bříza, jejíž zmučené tělo oživovala ona svou bělostnou přítomností, jen mlčky dokreslovala náladu v předzvěsti něčeho nevšedního. Pozoroval jsem ji s obdivem, jak více než hodinu přepečlivě načechrávala své peří ve snaze doladit svůj perfektní vzhled k dokonalosti - tak aby i těch nejmenších detailech byla bez chybičky. Ona…to snad věděla, že se bude fotit?!?
Asi ano, protože vzápětí se snesla jako přízrak a dovolila mi, i když jen přes sklo mého objektivu, dotknout se zblízka její krásy.
Merci … au revoir, ma dame blanche…
